Roztroušená skleróza nemusí být diagnózou navždy

Příběh mojí kamarádky o tom, že ať si tvrdí kdo chce, co chce, záleží vždy na nás, čemu věříme a jak se v životě zachováme.

Můj příběh začal v květnu 2020. Měla jsem před koncem rodičovské a během několika týdnů jsem přestala vidět na pravé oko. Po vyšetřeních mi ve 28 letech diagnostikovali roztroušenou sklerózu. 

Tehdy jsem pochopila, proč jsem od porodu trpěla na deprese a obrovskou únavu, kvůli které jsem měla problém ráno vstát z postele a i když jsem se snažila hodně se šetřit, stejně jsem musela přes den jít si lehnout, jak jsem byla vyčerpaná. Měla jsem co dělat, abych se zvládla postarat o syna, jak jsem byla neustále unavená.

Oporu jsem měla pouze u mamky a svého partnera. U ostatních jsem se musela přetvařovat a dělat, že je vše v pořádku, což mě bralo velké množství energie, které jsem už takhle měla málo.

A tak jsem v září 2020 skončila v RS centru, kde mi bylo řečeno, že musím podstupovat léčbu, abych mohla v životě fungovat. Tím, že jsem byla vyděšená z nemoci a z toho, co bude, jsem se stala pacientkou, která poslouchá doktory. Začala jsem se léčit injekcemi Copaxone. Po dvou měsících se ale u mě objevily vedlejší účinky, které se s každým dalším měsícem zhoršovaly. Měla jsem kvůli léčbě červené a dost podrážděné oči z důvodu narušeného slzného filmu. Dále nastaly potíže s dýcháním a močením atd. A tak jsem se v březnu 2021 rozhodla s léčbou po 6 měsících skončit a jít svou vlastní cestou k tomu cítit se lépe.

Naštěstí to byl už víc jak rok a půl, co jsem jedla zelené potraviny a znala skvělé lidi z Green Ways, kteří mi byli v těžké situaci oporou. Věřila jsem díky jejich vlastním příběhům, že nic není nemožné a co chci, to taky dokážu.